Proč mít doma tradiční dřevěné nádobí

Dřevěné nádobí patří k české tradici – a nejde přitom jen o tu nedávnou, v níž  mámy používali vařečky jako výchovný prostředek.

Kuchyňské potřeby vyrobené ze dřeva jsou součástí naší historie alespoň tak jako halušky. To však neznamená, že bychom se na ně měli dívat jako na přežitek. Naopak, mají mnoho předností, které jiným materiálem (jako například plastu) chybí.

Víte, co je šechtár nebo vahan?

Jednotlivé druhy dřevěného nádobí se zhotovovaly hlavně z lípy, lísky, javoru, buku, smrku, jasanu. Technika výroby závisela tvrdosti dřeva, nejvíce se použilo křesáním dlabáním, strouháním, štípání, vyřezávání a soustružení. Dřevěné nádobí bychom nejčastěji našli jako dbanky na čeření másla, hmoždíře na drcení, formy na výrobu másla, kořenky, slánky, cedáky, lopar, kvedlačky , palička, lžíce, lžičník, podokna na těsto, válka na těsto, putny, škopky, šechtáre, soudky, misky, váhání, koryta atd. Některé z názvů vám možná hodně neříkají – a to jste se ještě neztratili v názvosloví tzv.bačovské nádobí! Věděli byste například z různých dřevěných předmětů identifikovat geletu, puter, trepáky, formy na sýry a oštiepky, krpály a črpačky nebo oboňu? Například šechtár (nebo hrotok) je dřevěná nádoba s jedním držadlem, která se používala při dojení mléka. Vahan je zase menší ploché korýtko.

Bednáři potřebují modlu

Výroba dřevěného nádobí byla v mnoha podhorských oblastech  významným doplňkovým zaměstnáním, kterým se ještě v první polovině 20. století živili tisíce lidí. Nádoby složené z dužin spojených dřevěnými nebo kovovými obručemi (sudy, kádě, putny, dbanky, šechtáre …) vyráběly bednáři. Základem byla výroba dužin (jejich tvar je u každého výrobku odlišný), opracovávaných na tzv.pouštěcí lavici, přičemž jejich tvar se kontroloval podle formy, které se říká modla. Dúžky k sobě museli těsně přiléhat a z nich se pak výrobek skládal do obruče, obručemi se stěhoval a fixoval. Až následně se vyřízla drážka pro dno, které se vsazovalo po popuštěná obručí.

Výroba koryt stále žije

Korytářům „chutnalo“ hlavně topolové dřevo. Váhany, koryta, lžíce i vařečky se vyráběly dlabáním, případně křesáním. Mezi nejlepších korytáře patřili Romové, kteří přišli na Východní Slovensko koncem 19. století ze Zakarpatské Ukrajiny.

Výhody dřevěného nádobí

Dlouhá léta se v kuchyni dřevo používalo nejen na podávání jídla, ale i na jeho přípravu – jako prkénka. Ve 2. polovině 20. století se však mnozí vrhli na plastové desky, protože očekávali, že plast se dá snadněji mýt a dezinfikovat, a tím pádem je pokládali za bezpečnější. Až se jednou někdo odhodlal skutečně ověřit, zda je to pravda. Tím výzkumníkem byl Američan Dean Cliver z univerzity v Severní Karolíně, který k překvapení mnoha zjistil, že to není zcela tak.Plast se skutečně dá snadněji dezinfikovat, ale pouze do chvíle, dokud ho používáme málokdy. Plast je totiž spíše měkký materiál a právě rýhy, které do něj ostrý nůž vytlačením, jsou problémem. V nich se snadněji skryjí škodlivé bakterie. Naopak dřevo se sice zdánlivě těžší desinfikuje – málokdo ho totiž vloží do myčky nádobí. Zato je tvrdší než plast, a proto ho nože tak nepoškodí. Navíc, některé druhy dřeva mají přirozeně antibakteriální vlastnosti.

Jak vybírat?

Naše rady pro bezpečné vaření by byly následující:

1. Nikdy nepoužívejte jednu desku na krájení na všechno: používejte odlišné desky na krájení zeleniny, ovoce, sýrů a masa.

2. Pokud krájíte různé druhy potravin během přípravy jednoho jídla, vždy si umyjte nůž předtím, než přejdete k jiné potravině.

3. Zkontrolujte si prkénka, zda nejsou výrazněji poškozeny krájením a pokud ano, vyměňte je.

4. Na krájení masa používejte zvláštní desku. Může být i z plastu, pokud je dostatečně tvrdý a používáte myčku nádobí.

5. Chcete-li mít i na krájení masa dřevěnou desku, vyberte si ji z co nejtvrdšího dřeva, které má hustou strukturu a co nejjemnější vlákna (například javor).

6. Po použití desku dobře vysušte kartáčem a čistícím prostředkem a nechte ji pořádně vysušit, než ji odložíte na místo.